Dezort Revue 7-8-2013,str.31-33.pdf

Staroměstská radnice hostí výstavu Jovana Dezorta Praha a lidé před 50 lety

Fotograf zachytil život v šedesátých letech

Pro někoho je to dávná minulost, jiní si živě vzpomínají, jak se v Praze žilo v letech šedesátých. Fotograf Jovan Dezort je má zmapovaná možná jako nikdo jiný. Jeho snímky zachycují všední život i tehdejší celebrity.

Tlačenice u telefonní budky na Václavském náměstí. Foto: Jovan Dezort
„Měl jsem v poslední době dvě větší výstavy, pro které jsem právě udělal výběr z šedesátých let. Na Staroměstské radnici bylo vystaveno přes 130 fotografií, a v menší galerii na Smíchově asi čtyřicet. Nacházím stále další snímky, protože neustále pracuji na svém archivu. Je to strašná práce probírat se negativy a diapozitivy za šedesát let činnosti,“ komentuje své dílo autor.
Zajímavá je například jeho série věnovaná Vánocům. Za povšimnutí stojí, že prodej kaprů se za padesát let téměř nezměnil. Jen oblečení kupujících je pochopitelně jiné. Výběr stromků byl tehdy nevalný, omezený jen na smrčky, jak je vidět na snímku. Vánoční strom na Staroměstském náměstí také nebyl tak velkolepý jako v současnosti a neobklopovala ho spousta stánků.
„Bydlím ve Lhotce, což tehdy byla periférie Prahy. Při cestě do ČTK v Opletalově ulici, jsem s aparátem v ruce zachycoval různé momentky. Zajímavé pro mě bylo zejména Václavské náměstí, proto mám odtud hodně záběrů,“ řekl Pražskému patriotovi Jovan Dezort, který byl řadu let fotoreportérem tiskové agentury.
Snímky umělců
Když se rozhodoval, které z fotografií plejády umělců vybrat pro výstavy, byl v těžké situaci. Nakonec si vybral mima Ladislava Fialku, jemuž fotografoval několik inscenací v Divadle Na zábradlí. „Pak jsem nemohl opomenout fotografa Josefa Sudka. Mám s ním hodně záběrů, ale tady jsem použil dosud nepublikovaný snímek Mistra při práci. Obličej má schovaný v tak zvané „jeptišce“ sloužící k lepšímu zaostření snímku deskového aparátu. Poznat se dá vlastně podle toho velkého přístroje na stativu a prázdného rukávu, neměl totiž jednu ruku,“sdělil Jovan Dezort.
Velice si také cení snímku Jana Wericha, když začal hrát s Miroslavem Horníčkem v Divadle ABC. Fotografie je dokonce z roku 1957. Jako student Střední grafické školy byl pověřen udělat záběry z nějakého divadla. Vybral si tehdy ABC.
„ K mému překvapení pan Werich, když mě viděl, jak se tam motám, tak při představení ke všeobecnému pobavení diváků udělal několik gest jen pro mě. Také mám rád snímek Karla Svobody, jak pyšně ukazuje v novinách jeden z prvních článků o sobě. Nebo Zlatá slavice Marta Kubišová je na procházce se svým pejskem na Karlově mostě. O některých záběrech by se dalo povídat dlouho, ale je lepší se na ně podívat,“ konstatuje fotograf.
V současné době připravuje Jovan Dezort další výstavu, která by se měla konat na jaře. O místě a čase vás samozřejmě budeme informovat.
Fotografie Jovana Dezorta
Autor: Zuzana Pšenicová

Zmizelé Židlochovice – rozhovor s Jovanem Dezortem

Dne 1. září se ve vestibulu městské knihovny uskutečnila vernisáž výstavy fotografa, židlochovického rodáka, Jovana Dezorta. Výstava nese název Zmizelé Židlochovice (1945 – 1995) a prezentuje unikátní historické fotografie našeho města. Zajímavou informací rovněž je, že Jovan Dezort je vnukem JUDr. Jana Dezorta, který byl prvním českým starostou Židlochovic v letech 1918-1920, a podle něhož je pojmenována jedna z ulic v areálu bývalého cukrovaru. Jovan Dezort se vernisáže osobně zúčastnil a tak jsem této vzácné chvíle využil pro krátký rozhovor.

Vážený pane Dezorte, jsme moc rádi, že jsme měli možnost uspořádat tak nádhernou výstavu a přivítat Vás v Židlochovicích. Kdy a jak jste se vůbec k focení dostal, sahá Vaše profese až do dětství?

Opravdu sahá až do dětství. Můj táta byl vášnivý fotoamatér i filmař. Měl velký okruh zájmů. Pokud si vzpomínám, hodně se věnoval archeologii a já jsem s ním rád chodil jako asistent k vykopávkám, zejména na Cézavy. Všechno dokumentoval a já jsem mu nosil fotografické náčiní a občas také zmáčkl spoušť fotoaparátu. Moc mě to bavilo. Postupně jsem začal fotografovat sám jeho Leicou, kterou jsem si někdy půjčil i bez jeho svolení. Tak vznikly také moje snímky Židlochovic krátce po osvobození. Bylo mi tehdy jedenáct let. Už v té době jsem snil o tom, že budu fotografem. Přispělo k tomu i to, že na škole v Židlochovicích vznikl fotografický kroužek vedený panem Menšíkem, místním fotografem. Před studiem Střední průmyslové školy grafické v Praze, obor fotografie, jsem absolvoval několik brigád, mimo jiné na státním statku v Židlochovicích u pana ředitele Holuba. Tady jsem fotil zhruba rok nejrůznější zemědělské záležitosti. Dodnes mám velkou radost, že se mi tenkrát podařilo i nafotit v Těšanech nejslavnějšího koně našich dostihových závodů Koroka se žokejem Chaloupkou.

Skladatelé a básníci bývají většinou dotazováni „Vzpomenete si na svoji první skladbu, báseň?“ Vzpomenete si Vy na svoji první fotografii?

Vzpomínám si dobře na svůj první snímek, který byl otištěn v Pionýrských novinách koncem čtyřicátých let. Byla to skupinka členů fotografického kroužku v Židlochovicích. Nedovedete si představit, jak jsem byl pyšný. A pak si vzpomínám na další svoji významnou fotografii, pořízenou po nástupu do Československé tiskové kanceláře v Praze. Tenkrát mě poslali do zoo vyfotografovat lví paterčata. Záběr z této reportáže vyšel dokonce v několika zahraničních časopisech, což na tehdejší dobu bylo dost neobvyklé. Psal se rok 1960.

Jaká témata Vás nejvíce oslovují. Fotíte raději třeba krajinu, nebo portréty?

Víte, já jsem hlavně novinář, takže musím fotografovat cokoliv, prostě důležité akce. Přesto mám nejraději kulturní oblast. Portréty dělám hodně jako součást reportáže. Nepohrdnu ani krásnou krajinou, jaká je na jižní Moravě.

Je o Vás všeobecně známo, že jste fotil významné osobnosti, Ellu Fitzgeraldovou, Armstronga nebo sportovce, třeba Věru Čáslavskou, také Waldemara Matušku, Suchého se Šlitrem a mnoho dalších. Jaká s nimi byla spolupráce?

Spolupráce? Někdy lepší, někdy horší. Třeba dirigent Karajan si nepřál, aby kdokoliv fotografoval během jeho koncertu ve Smetanově síni. Bylo to v rámci Pražského jara. Já byl od ČTK pověřen přinést záběry. Díky tomu, že jsem dobře znal prostředí, podařilo se mi přes okénko ve dveřích nafotografovat vysoce hodnocenou sérii jeho snímků. Ještě jako student fotografie jsem dostal za úkol přinést reportáž z divadla. Vybral jsem si Divadlo ABC, kde hrál Jan Werich. Ten, když spatřil mladíka s fotoaparátem pod jevištěm, dokonce mi několikrát během představení zapózoval. Návštěvníci to přijali s úsměvem a mě čekala ve škole pochvala. Krásné vzpomínky mám také na fotografování patnáctiletého houslisty Václava Hudečka, když vyhrál soutěž Concertino Praga. Dosud jsme dobří přátelé, ačkoliv od té doby uplynulo přes čtyřicet let. Možná někdy udělám výstavu ze samých portrétů osobností, kam bych přidal umělce jako jsou Jean-Paul Sartre, Claudia Cardinale, Pierre Brice, představitel Vinetoua,s kterým jsem se setkal na Filmovém festivalu v Karlových Varech, fotograf Josef Sudek, malíři Jan Zrzavý a Cyril Bouda, pěvec Ivo Žídek. Je jich hodně.

Na tu výstavu se moc těšíme…

Žijeme v době, které dominuje digitální fotografie. Vy zde prezentujete fotografie, které vznikly tou „klasickou“ analogovou cestou. Jaký je Váš názor vlastně na technologii fotky analog versus digital?

Většina mých fotek je dělaná na filmu analogovým způsobem. Je pravda, že poslední dobou se vyžadují fotografie digitální, kvůli rychlosti, i kvůli možnostem zasílání elektronickou poštou. Dají se dělat retuše a zkrátka je to rychlejší a pohotovější, protože okamžitě vidím výsledek toho snímku. Buďto je dobrý, nebo špatný. Ovšem svádí to k tomu, že jich člověk dělá místo pěti třicet, nebo padesát. Ovšem pak máte zase na výběr, což je někdy taky dobré. Digitál uznávám, používám ho, ale na klasickou fotografii nedám dopustit.

Když jste dnes přijel do Židlochovic, všiml jste si něčeho, že jste si ihned řekl, tak toto bych chtěl okamžitě vyfotit? Tak tady by bylo dobré vyčkat na nějaké zajímavé světlo…Nebo tohle bych chtěl vyfotit jinýma očima než tenkrát před lety?
Do Židlochovic jezdím bohužel poskrovnu, i když velice rád. Co mě upoutalo, když při mé poslední návštěvě mě pan Vavřík odvezl na Agátovou rozhlednu. Z jejího vrcholu jsem si pořídil pár nových pěkných záběrů okolí. Co mě trochu zklamalo, je zámecký park, kde jsem prožil řadu sportovních a kulturních akcí v době mládí. Tenkrát se mi zdál zajímavější. Také náměstí změnilo svůj vzhled, nebyly tam stromy, méně obchodů a samozřejmě méně aut. A most je přímo světový!

Co byste rád vzkázal návštěvníkům výstavy, našim občanům, přátelům…?
Aby přišli povzpomínat na dřívější dobu a srovnat si to s tou současnou.

Rozhovor vedl a děkuje za něj
Mgr. Tomáš Šenkyřík, místostarosta

JOVAN DEZORT patří ke garnituře fotografů, kterou zatím čeká jakási profesní rehabilitace. Kvalitativní dohodnocení místa, které ve fotografii zaujali, i významu, jenž v ní mají. A to navzdory problematicky i protichůdně se vyvíjející celospolečenské situaci, v níž po celou svou kariéru působili. Nutno dodat, že nezaviněně, neboť do ní svým rokem narození byli vrženi. Díky tomu nad celou jejich činností spočívá cosi jako příkrov okolnostmi vnuceného pohledu, který jej zvláště dnes, z odstupu mnoha desetiletí, a priori může devalvovat. V uceleném pohledu na dílo a dobu, v níž vznikalo, musíme nakonec dojít k závěru, že opak je pravdou. Přirozeně až na výjimky, které se najdou vždycky. Ty ale nejsou předmětem našeho současného zájmu.
Problém otevírá zajímavou otázku. Zvlášť v souvislosti s obsahově přesně vymezenou výstavou Jovana Dezorta, nazvanou dnes velmi frekventovaným pojmem – Celebrity. To jsou lidé, kteří v současné době mediální sféru maximálně zajímají. Bez ohledu na to, že za celebritu se považuje pomalu každý, kdo vzbudil jakýkoliv veřejný zájem: počínaje holčinou, která – ač nemá hlas – se snaží prorazit v masově sledované televizní pěvecké soutěži, až po domnělé vrahy typu Kajínka či miliardářské zloděje Železné, Kožené nebo Krejčíře. A bez ohledu i na to, zda vzbuzují opovržení nebo naopak sympatie. Právě těchto tváří jsou dnes plné stránky novin a časopisů. A tak si bezděky klademe otázku, jak by asi autoři těchto dnešních fotografií, bez rozmyslu a většinou takřka v běhu exponovaných beze stopy kultivovaného vidění, obstáli v době, kdy za hodného veřejné pozornosti byl fotografovi vnucován horník či hutník, anebo úspěšná dojička krav. A naopak, jak by při dnešním běžném plnění denního fotoreportérského úvazku obstáli ti, kdo před desítkami let dokázali v reportážním portrétu na profesionální úrovni zvládnout osobnost nejen dobovými uzancemi chápaného hrdiny, ale vedle toho si dokázali najít i dostatek příležitostí, aby do objektivu fotoaparátu dostali nevšedně zvládnutou tvář toho, kdo i s odstupem několika desetiletí za celebritu právem považován být může. A to zdaleka ne jen měřítkem své doby.
Současná výstava Jovana Dezorta právě k tomuto problému poskytuje bohatý materiál k zamyšlení. Je dnes téměř k nevíře, kolik významných osobností z domova i ze zahraničí dokázal portrétovat, a to pozoruhodným způsobem, fotoreportér Československé tiskové kanceláře. Později zaměstnaný v neméně prorežimově zaměřených obrazových týdenících, jakým byl časopis pro ženy Vlasta nebo na budovatelské úspěchy „tábora socialismu“ orientovaný Svět práce. Než se mu těchto oficiálních povinností „nadojelo“, jak přiléhavě říkali právě naši „povinní“ bratři Rusové. Pak využil nabízejících se možností a od roku 1984 se začal živit jako volný fotograf. Dva roky předtím evidovaný při Českém fondu výtvarných umění, aby plody své práce vůbec mohl volně prodávat. A o čtyři roky později, tedy v r.1988, rok těsně předtím, než padla „železná opona“, se stal kandidátem Svazu československých výtvarných umělců a v podstatě si mohl začít dělat, co chtěl jen on sám. Což určitou kvalitu profesní, nikoliv tedy jen schopnost držet ústa a krok, vyjadřovalo. A tak se dnes ptejme, kolik z těch dnešních zástupců příležitostných cvakálků, kteří s pokornou oddaností slouží nenasytným akcionářům, by na něco podobného vůbec mohlo pomyslet. Jenomže právě v tom je zakopaný pes: oni pomyslet nemusejí. Dokonce je to ani nenapadne. Ochotně a na běžícím pásu přispívají k strmému poklesu veřejného vkusu, jako když TV Nova vytýčila „následováníhodný směr“ ukazovat na obrazovce jen to, co lidé tak zvaně chtějí. Protože to ve skutečnosti chce jen a jen moloch zisku. Zatímco různí Dezortové, byť pod ideologickým tlakem, jemuž více či méně úspěšně odolávali, chtějí dělat a v mnoha případech úspěšně dělají to, co za něco stojí. Co má i po mnoha desetiletích svou, dobou už prověřenou, hodnotu. (Vladimír Pech)
CELEBRITY – JOVAN DEZORT, Komorní galerie fotografie J.Sudka, Maiselova 2, Praha 1, 12. 4. – 15. 5. 2007